Pardubické brouzdání

Ami

Je?tě týden před srazem jsem nevěděla, ?e se zúčastním..a ejhle, najednou sedím ve vlaku směr Pardubice, nervózně odkládám kní?ku a říkám si, zda je vůbec dobře, ?e jedu. Ano, zvědavost a touha vidět v?echny ty online diskutérky je silná, ale co ten propastný rozdíl mezi virtuální a skutečnou realitou? Neklesnu v jejích očích pod bod mrazu, neztrapním se, nebudu hloupě ?vanit nebo naopak mlčet jak ryba?? Tak přesně to se mi honilo hlavou.
Poslední zastávka před cílem, uf u? se to blí?í. A najednou vidím z okna známou tvář. Káčátko nastupuje, nevidí, na?těstí v?ak míří mou chodbičkou a já jí s úlevou vtáhnu do kupé. Je to dobré nejsem sama. A opravdu ?vaním.
Na pardubické, mnou prvně viděné, nádra?í vcházíme v silném poměrně sebejistém tandemu a očima sjí?díme ka?dou ,,holčičí? skupinku v dohledu. Konečně přichází pocestné od Brna (Silvia, Bbarcaa), Nelly s rodinkou, Veri, Antonie, Pe?a a Lentilka s man?elem Mikym od Prahy i rodačka (a na?e pardubická spása) Hany. Najednou stojíme v krou?ku, jak čarodějnice, nervózně se usmíváme, nikdo neví, kde začít. A nikdo také netu?í, kdy čekat poslední ,,účastnici? ?árku. Znáte ji, máte na ní kontakt, opravdu přijede? Jsme nejisté. Objímám tedy zatím sluníčko Jaru? a jsem potě?ena neobyčejně pevným stiskem energické Verunky. Snad nebude tak zle, bleskne mi hlavou, ?árka přichází a my, obdarovány sladkou nadílkou, vyrá?íme do ulic.
Přiznávám, ?e "pou?ový" perník nemám ráda, do stylových obchůdků tedy nemířím. Zato se při jednotlivých zastávkách otrkávám a laicky analyzuji v?echny přítomné. Některé se znají více, jiné méně, vím v?ak, ?e nemohu mlčet. To by byla cesta do pekel a okrádání se o zajímavé zá?itky a potencionální známé. Trochu stranou stojí má, trochu zamlklá, jmenovkyně prohodím s ní tedy pár vět na klasické téma? "bydli?tě, lanczovky, ?kola?" a v?echno se zdá fajn.
Pardubice mají ?mrnc a nám té? nechybí, proto se ? zvlá?? v tak krásném počasí ? fotíme jako o ?ivot. Mikymu nelze upřít obrovskou trpělivost a ochotu, dokumentuje takřka "pro ka?dou". Na hlavní třídě Jaru?ka památně hlásí na občansko ? ekologického aktivistu a já si pletu zámek s vě?ními hodinami. O pár minut jsme překvapeni malebností zdej?ího náměstí a co? teprve zámecká zahrada s pávem - profesionálem, spoustou zeleně a náladou, která pomalu rozpou?tí poslední pomyslné ledy. Tou?íme po prohlídce zámku, Hany posouvá hodinu rezervace a my putujeme k pokladně, kde lehce odrovnáme paní za pultem a smlouváme o rodinné vstupné?dobře, alespoň skupinová. Ta dobrá du?e nás nabádá, a? se při prohlídce dr?íme při sobě, čemu? velmi rádi vyhovíme a výsledný dojem? Celkem slu?né, by? klasická expozice náv?těvníky nečeká. Pravda přechod od pu?ek ke krásnému sklu působí poněkud brutálně, ov?em v přírodovědné části si sympatie absolutní vět?iny získá mnohokrát nafocený kanec a u repliky známé Bible zji??ujeme, ?e někteří vykládající dělají radost předev?ím sami sobě. Na?těstí nám kručí v bři?e a pod záminkou nezvladatelného hladu prcháme do Severky, by? mo?ná s puncem nekulturních barbarek.
Kdy? jdete, mluví se vám snáze, ale nenastane při sezení trapné ticho? Nenastalo. Role tahounek se chopily Hany s Veri a já přemý?lela jak nejlépe na Jaru? s kterou jsem seděla doslova face to face. Začínám opatrně?nenápadně. A také pozoruji ten ?um kolem stolu. Veri je smí?ek, vypráví, radí, pohodářka, ale mám z ní trochu respekt (tedy teď u? ne). Hany ? krásná, ?mrncovní ?enská, to samé Silvie. Barču jsem si představovala jinak, ale mile překvapila a dobře si rozumí s Pe?ou, Jaru?ka je spontánní tře?tidlo mého gusta a ač Lentilka působí trochu vá?ně říkám si, ?e je to velice zajímavá slečna. Nevím, jak začít s Nelly a trochu mě trápí, ?e její sestra se po mém boku vůbec neusmívá (snad se proboha nenudí?!). Kačka se baví, ale ?árka je zamlklá, kouká do ubrusu a na stole jí le?í peně?enka Rammstein. Dobré téma k rozhovoru ? na německé "romantiky" jsem pařila dobré tři roky, nahodím tedy řeč, ale úspěchu se nedočkám. ?koda. Jinak u? diskuse slu?ně bě?í, a ač se nechytám v rámci posledních několika (pěti??) nejnověj?ích lanczovek, atmosféru si u?ívám. Kde?e dávné ledy jsou. Po dobrém jídle dojde i na kafčo, cigaretku, s kterou taktně odcházíme do vedlej?ích prostor?a najednou je kolem čtvrté a zvedáme se k odchodu. Na nádra?í, kam přicházíme v mnohem uvolněněj?ím rozpolo?ení, ne? kdy? jsme ho dopoledne opou?těli se skupinka pomalu rozpadá. Objetí, podpisy pro paní Lenku, sprinty k vlaku a najednou jsem na zpáteční cestě a teprve při večerní procházce hanáckou metropolí vstřebávám v?echny své dojmy. To u? mi chodí první zprávy na ICQ, maily do schránky a na webu se rozbíhá diskuse plná zpravidla nad?ených reakcí?Paradoxně jsem nejméně jistá teď. Nepůsobila jsem příli? nudně, nezajímavě, mimo? Během několika hodin jsem poznala holčiny rozumněj?í, zodpovědněj?í, komunikativněj?í, hezčí?ale jsem pra?těná a nic na tom nezměním. Uvidím, jak se s mou maličkostí poperou.
Popraly se, alespoň některé určitě. V té partičce slečen jsem na?la pár blízkých a chápavých du?í, co? je úspěch jak hrom. A i kdyby ne. Podobné akce jsou zku?enost, v tomto případě dobrá, jindy minimálně poučná a obohacující. Mějme se, smějme se, setkávejme se?co víc psát?